Sněhové vločky

12. july 2014 at 0:51 | Veru |  Tvorba
Sherlock zrovna připěvňoval barevná vánoční světélka, která zase spadla z bohatě ozdobeného stromku, když se od hlavních dveří ozval zvuk klíčů. Narychlo ozdoby přehodil přes stromeček a s úsměvem na tváři se rozběhl ke dveřím.
"Promiň, že jdu pozdě. Musel jsem operovat. Neuvěříš, co..." zbytek věty už John nedořekl. Sherlock se na něj vrhnul a nedočkavě ho políbil. John nijak neprotestoval, po chvíli se ale odtáhnul a zadíval se Sherlockovi do očí.
"Veselé Vánoce," řekl John. Sherlock celý jen zářil a bez odpovědi Johna za ruku vytáhnul do schodů až do obývacího pokoje. John jen zalapal po dechu. Zatímco v práci operoval a vyšetřoval pacienty, Sherlock vyzdobil celý byt. Ozdobil stromek, na okna pověsil malé sněhuláčky, lebce na krbu dokonce nasadil vánoční čepici. Celou atmosféru doplňovaly svíčky a sníh, který osvětlený pouličními lampami padal za okny. John si všiml, že pod stromkem leží několik balíčků a zmateně se kouknul na Sherlocka.
"Dárky? Ty se přece dávají až ráno."
"Nechce se mi čekat," pokrčil Sherlock rameny.
John se pousmál a kývnul hlavou, zatímco si sedal do křesla. Sherlockovi v očích tančily hvězdičky, jak se sehnul pro jeden z krásně zabalených dárků a podal ho Johnovi.
"Pro mě?" zeptal se John, "to jsi nemusel."
Sherlock beze slova čekal, až John balíček rozbalí. Ten se trochu uchechtnul Sherlokově výrazu a z dárku strhnul červený papír s malými hvězdičkami. Sherlock se nedočkavě pohupoval na patách, když John vzal do rukou béžový svetr s kulatým výstřihem.
"Líbí?" zeptal se Sherlock a začervenal se. John se zvedl z křesla a Sherlocka políbil.
"Je krásný."
 

Návrat

12. july 2014 at 0:50 | Veru |  Tvorba
Mohla bych sem hodit nějakou tu ff, co? Tu máte crossover Harryho Pottera a Doctora. Warning: Doomsday, pairing, možná trochu nsfw.


"Ne! Nehodlám tě znovu ztratit!" křičela Rose se slzami v očích, když Doctora vsávala díra v časoprostoru, která nevyhnutelně vedla do jiného vesmíru. Doctor se držel Rose, která byla zapřená o stěnu. Kdo mohl tušit, že se z ničeho nic objeví trhlina právě u jejich domu? Vír vcucnul okno, ale zeď byla dost pevná, aby udržela Rose. Doctor visel ve vzduchu a věděl, že nemá žádnou šanci. Omluvně se podíval na svou manželku, v obličeji se mu leskl strach. Rose se ho stále držela, ale stejně jako on pochopila, že proti tomu nic nezmůže.
"Rose Tylerová,.." vydechl těsně předtím, než ho trhlina stáhla do jiného světa. Vír se za ním uzavřel, aby dal najevo, že Doctor je nenávratně pryč.
"Ne, ne, ne!" vřískala Rose a zhroutila se na zem. Slzy se jí hrnuly po tvářích a ona bušila pěstmi do země. Znovu ho ztratila.

Error 404 Point of article not found

12. july 2014 at 0:47 | Veru |  Deníček?
Jak jste si asi všimli (nebo ne, kdo ví), blog jsem nechala celkem dlouho hnít. Nevím, čím to bylo. Možná školou, bylo toho na mě moc. Ale na to se vymlouvám pořád. Asi je na mě moc úplně všechno. Anyway, za ty poslední měsíce se stejně nic moc nestalo. Byli jsme na školním výletě - nuda, nuda a ještě jednou nuda. Až na první den - já a pár holek jsme oslavovali moje a kamarádčiny narozeniny spoustou čokolády a brambůrek. Nedivila bych se, kdybychom z toho všechny měly cukrovku.
 


Strom démonů

10. april 2014 at 20:23 | Veru |  Tvorba
Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem sem pořád ještě nedala svou slohovku z minulého pololetí. (Nebo dala? *Zmateně projíždí archiv.*) Vážně nedala. (Vážně ne? *Znovu projíždí archiv včetně jednotlivých článků a tváří se jako lachtan, po kterém někdo chce vyřešit kvadratickou rovnici.*) Tentokrát přísahám, že doopravdy ne. A kdyby přece jen jo, přijměte prosím mou omluvu.
Mělo to být vypravování a měli jsme na výběr z pěti témat, ale pamatuju si jenom to svoje - "... facka ho stále pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu." Ten příběh měl končit touhle větou, což pro mě nebylo zrovna nejlehčí, vzhledem k tomu, že na konci je závěr a podle mě ta věta je taková moc... dějová na to, aby se dala dát na konec. Chápete mě, že jo?

Nestíhám

30. march 2014 at 15:56 | Veru |  Deníček?
Asi jste si všimli, že jsem sem celý měsíc ani nevlezla. Jednak se mi nechtělo, ale hlavně na to nemám čas. Poslední dobou se všichni zbláznili a pořád píšeme nějaké písemky, do toho ještě zkoušení a úkoly. Už to nezvládám, pořád jsem unavená a přitom to s tím učením zase tak nepřeháním. Zrovna zítra píšu tři písemky z němčiny, češtiny a chemie, zkouší mě z biologie a ještě musím napsat dvě laborky na chemii, ke kterým nemám ani zápis, protože jsem hrozná a nenávidím své minulé já za to, že ve škole nic nedělalo. Každopádně poslední dva týdny jedu na full power a upřímně doufám, že se to uklidní. Teď bych se měla učit na tu pitomou češtinu (středověká literatura), ale místo toho jím čokoládu, projíždím internet a neúspěšně se snažím si zapamatovat Patristiku od Aurelia Augustina. Grr, Patristika, Patristika, Patristika. Který idiot vymyslel prokrastinaci?! Ať jde do háje, kvůli němu ze mě bude prodavačka v supermarketu.

Studie rukou (asi?)

5. february 2014 at 21:46 | Veru |  Tvorba
Když se podívám na obrázky na Googlu, mám ještě hodně daleko do pořádných kreseb. Každopádně ruce jsou jedna z nejtěžších věcí na nakreslení, takže mám celkem radost, vzhledem k tomu, že vždycky předtím jsem je nějak radši zakryla, aby nebyly vidět :D




THE BEST THING EVER INVENTED

5. february 2014 at 21:22 | Veru |  Deníček?
Máme tu únor a pravděpodobně je čas na další článek. První věc - vysvědčení. Ze čtrnácti předmětů mám šest trojek. Je to o dost horší než loni. Vlastně o dost horší než kdykoli předtím. Celkový průměr mám ale 2,15 a to není tak špatný, ne? Navíc je to taktika. Čím horší známky v pololetí, tím líp vypadají ty lepší známky na konci roku. Jen doufám, že se to povede a zbavím se aspoň dvou trojek. I když s mým štěstím, kdo ví.

Projekt Gorila

5. january 2014 at 19:35 | Veru
Když jsme se před třemi roky přestěhovali, začala jsem s projektem Gorila. Jde o vylepšování, přestavování nebo jakékoli změny v mém pokoji. A napadlo mě, že bych mohla udělat fotku pokažé, když se něco předělá. Od té doby už sice proběhlo tolik změn, že to snad není ani možné, ale budu tu bydlet minimálně další tři roky, takže to podle mě cenu má. A za ty tři roky bude určitě zajímavé podívat se na průběžné změny mého pokoje, ne?

Instinkt

5. january 2014 at 18:56 | Veru |  Tvorba
Mívala jsem zrcadlo. Nevím, kde jsem ho vzala, jestli koupila nebo mi bylo darováno. Bylo to obyčejné velké zrcadlo tvaru obdélníku v béžovém hranatém rámu. Nebylo na něm nic zvláštního, přesto mi několik let nahánělo hrůzu. Vždycky jsem měla pocit, že to není jen zrcadlo, ale jakási brána do jiného, temného světa. Nikdy jsem ho nikam nepověsila a místo toho jsem ho uložila pod postel. Tím jsem to něco žijící uvnitř ale jen rozzuřila.
V březnu roku 2011 jsem dělala velký jarní úklid zahrnující i přebrání starých krabic pod postelí. Narazila jsem na zapomenuté zrcadlo, špatný pocit z předmětu jsem nevnímala. V zápalu energie jsem zrcadlo vytáhla a přibila na zeď naproti posteli. Stejně jsem tam nějaké potřebovala, abych při oblékání nemusela chodit až na chodbu. Večer jsem dokončila veškerý úklid a šla si spokojeně lehnout do postele.
Z nějakého důvodu jsem se každou noc okolo druhé hodiny ranní budila a jinak tomu nebylo ani tehdy. Posadila jsem se na posteli a unaveně jsem prohlédla pokoj. Pohled se mi zastavil na zrcadle. Uprostřed byl obličej odporné bytosti. Měla černé oči, ústa zkroucená v řevu a vlasy rozježené na všechny strany. Začala jsem ječet, ale bytost se ani nehnula. Naopak to vypadalo, že čekala až se uklidním. Ovládla jsem své zděšení a naklonila se k zrcadlu. "Kdo jsi? Co chceš?" zeptala jsem se strnule. Stvoření prudce naklonilo hlavu a povrch zrcadla začal praskat.
"Tebe," odpovědělo to chraplavým nechutným hlasem. Najednou vystrčilo ruku skrz sklo a stáhlo mě do hlubin temna.

Vánoce & other stuff

5. january 2014 at 18:51 | Veru |  Deníček?
Na Vánoce jsem se ani trochu netěšila. Možná, že kdyby napadl sníh, bylo by to lepší. Je docela dobře možné, že jsem sem před rokem napsala něco o tom, že nemám ráda Vánoce. A neopustilo mě to. Ani nevím proč, prostě to beru jako obyčejný den s lepším jídlem. Dárky jsou bonus, který už taky nepotřebuju. Je hezké, když si na vás někdo vzpomene, ale jakožto nejmaldší z rodiny prožívám každoročně prokletí největšího počtu dárků a svým způsobem už mě to štve. Stačil by mi jeden. Ačkoli letos se dárečky povedly, to popřít nemůžu.

Pozor na Zemana

30. december 2013 at 21:39 | Veru |  Deníček?
Zjištění číslo 1: Policie České Republiky vás trestá za to, že máte v počítači soubory obsahující dětskou pornografii a další blbiny. Hrozí vám pokuta ve výši 100000 Kč a odnětí svobody až na devět let, pokud do dvanácti hodin neuhradíte částku 2000 Kč pomocí nějaké divné kartičky.
Zjištění číslo 2: Sice vás nikdo nechce zavřít, místo toho ale máte v počítači trojského koně. Děkuju, Ježíšku.

Noční můra ve světle

20. december 2013 at 0:12 | Veru |  Tvorba
V noci se mi zdál sen o Doctorovi a já si řekla, že bych to sem mohla hodit. Je to trochu přibarvené a je to jen jedna scéna, tudíž to moc nedává smysl, ale to se vsákne. Dalo by se říct, že Doctor a Rory jsou na planetě, kde lidi (humanoidi?) uctívají/zbožňují světlo. Amy je dejme tomu doma, aby si užila jeden víkend s přáteli. Snová fanfiction.

Holka nebo hulvát?

13. december 2013 at 21:39 | Veru |  (Mo)mentální výlevy
Nechci si na ni stěžovat, ale mám potřebu to někomu říct a blog je na to ideální. Moje nejlepší kamarádka. Od začátku roku se hrozně moc změnila a ne zrovna k lepšímu. Čím dál častěji se sama sebe ptám, proč se s ní vůbec bavím. A nejen, že se chová jako hulvát, už mě začíná vážně štvát to, co dělá celou dobu, co se známe - teď to nějak přetéká. Byla to celkem milá holka, dalo se s ní bavit úplně o všem. Ale teď - ať řeknu skoro cokoli, podívá se na mě takovým tím pohledem "jsi totální kráva, jak tě může něco takovýho vůbec napadnout?", ráno mě málokdy pozdraví a je neschopná si něco zařídit. Například venku jsme spolu naposledy byly... nechte mě přemýšlet... asi před půl rokem? Ne, že bych byla ten typ, co se pořád courá venku, ale zamrzí to, když je celý dny venku se svým klukem (kterýho jsem ji mimochodem tak trochu dohodila já) a na mě si ani nevzpomene. Zvlášť když to trvá cca dva roky. Plus ještě absolutní ignorace ve chvílích, kdy bych společnost vážně potřebovala. Tahle neohleduplnost vůči mě by se asi dala překousnout, víc mě vadí její chování v poslední době. Dřív byla prostě jen královna ironie a sarkazmu, teď je vyloženě zlá a nepřijde jí to občas až moc. Mluví jako dlaždič, vážně - kam se na ni hrabou kluci, na pomalu každou druhou větu mi řekne "Drž hubu!". A když k tomu dodá ten úžasný zvednutý prostředníček (který se naučila používat přibližně každou půlhodinu, přinejlepším na obou rukou) - to je úplně TOP. Dneska to ale vážně přehnala.

Challenge

10. december 2013 at 19:52 | Veru |  Ostatní věci
Jsem hrozný člověk a proto s těžkým pocitem viny ukončuji svou Drawing challenge. Proč? Prostě jsem líná, už vám nebudu lhát. Jsem neschopná jen tak vzít do ruky pastelky a udělat obrázek. Kdybych to měla malovat při hodinách matematiky, to by bylo super. Z nějakýho důvodu mám nejkreativnější nápady při matice. Bůh ví proč.
Dnes při cestě autobusem jsem ale přišla na novou challenge! Daleko lepší! Ani se nemusím moc snažit. Jde o to potkat co nejvíce dvojníků různých seriálových a filmových postav. Seznam najdete níže. Asi nemusím připomínat, že automaticky vypouštím živočisné druhy, které nejsou lidsky vypadající humanoidé.

Vzdor

5. december 2013 at 23:12 | Veru |  Tvorba
Od smrti jsem čekala spoustu věcí. Tmu, světlo, horko, chlad, nic i všechno. Stalo se to před týdnem. Aspoň myslím, že to byl týden, čas se teď dost špatně určuje. Šla jsem po ulici, v ruce jsem nesla tašku s nákupem a mířila jsem domů. Bylo to kolem půl sedmé odpoledne, venku už byla tma. Mohly být tak tři stupně nad nulou a k tomu ještě foukal ostrý ledový vítr. Veškeré zvuky se v něm ztrácely, jediné, co jsem slyšela bylo mé prudké oddechování a vlastní myšlenky. Ani nevím, na co jsem myslela, pravděpodobně na své děti. Den potom měla starší dcerka osmé narozeniny. Chtěla jsem ji upéc dort plný čokoládového krému. Když jsem ale uslyšela, jak za mnou někdo běží, otočila jsem se. Pak jsem jen ucítila ostří nože, které se mi zabodlo do břicha. Tašku s nákupem jsem upustila na zem a z ní vypadla čokoláda na vaření. Instinktivně jsem přitiskla ruce na ránu a odvážila se podívat. Ruce byly celé od krve, béžový kabát už stihl zrudnout. V očích se mi začaly tvořit slzy, když jsem pohlédla na svého vraha. Tomu, co jsem uviděla jsem nemohla uvěřit, na druhou stranu to nebylo tak nepravděpodobné. Nad mým bratrem zvítězila ona druhá osoba žijící v jeho mysli. Nebyla to jeho vina. V posledních vteřinách jsem se na něj usmála. Byl to můj bratr, nemohla jsem ho nenávidět. Najednou mi byla ještě větší zima, světlo z pouličních lamp začalo pohasínat a já zavřela oči. Skácela jsem se na zem vedle nákupní tašky. Pak už si jen pamatuji podivnou změť zvuků a myšlenek.
Od smrti jsem čekala spoustu věcí. Tmu, světlo, horko, chlad, nic i všechno Ale to, že budu hostem na svém vlastním pohřbu jako nehmotná bytost stojící mlčky opodál, to jsem opravdu nepředpokládala.

Především Brno * 2. část

5. december 2013 at 22:55 | Veru |  Deníček?
Jak jste si určitě všimli, od blogu jsem si dala menší pauzu. No spíš větší. Nebyla chuť něco psát. Protože nejsem typ člověka, který natahuje myšlenky na bžilión řádků, ale člověk, který napíše v jedné větě ve stručnosti, co se stalo, nedaly by případné články ani na dvacet řádků. Každopádně jsem se překonala a snad už jsem schopná napsat něco, co dává smysl.

Především Brno

30. october 2013 at 1:12 | Veru |  Deníček?
Prázdniny jsou tu! Pondělí státní svátek, úterý a středa podzimní prázdiny či co a čtvrtek a pátek ředitelské volno, protože se ve škole opravuje podlaha v tělocvičně (naše škola má dvě křídla a ty jsou propojený tělocvičnou). Mám spoustu času na vrácení knížky do knihovny, vypůjčení další, přešití bílé košile a vyřezání dřevěné laťky do sonického šroubováku. Neboť já - vaše milovaná Veru - jedu v listopadu na WHOCON!

Haiku

24. october 2013 at 0:11 | Veru |  Tvorba
Slíbila jsem haiku z prvního semináře Tvůrčího psaní, takže tady je! Ne, nemá to co dělat s přírodou nebo něčím typicky haikuovským, ale řekla bych, že se mi to celkem i povedlo.
Btw. Ano, jsem velice morbidní člověk :D
2Btw. Originální nadpis, že?

6 + 6 = ?

4. october 2013 at 17:47 | Veru |  Deníček?
Kvůli škole nemám čas skoro na nic, tolik učení jsem vážně ještě v životě neměla. Třeba dnes jsme psali čtyři písemky - z angličtiny, němčiny, češtiny a fyziky. Naprosto nechtěně jsem zaspala a hodinu fyziky nestihla. Určitě to byl zásah vyšší moci, který mě měl uchránit před špatnou známkou. Dnes jsme na matice probírali cosi s odmocninami. Jinými slovy - nechápu matiku. Už zase. Spíš ještě pořád. Když už jsme u té školy, zapsala jsem se do semináře Tvůrčího psaní. Vede ho má nejoblíbenější učitelka (učí češtinu a dějepis, napsala knihu, teď pracuje na další) a ve středu byla první hodina. Měli jsme za úkol napsat akrostich (každý verš začíná na písmeno vašeho jména), to jsem vzdala, protože mi tyhle věci nejdou, nemám ráda poezii. Potom jsme se dostali k haiku a to už bylo lepší. Nevím proč, ale haiku je snad jediný druh poezie, který mi nevadí. Potom sem ten pavýtvor hodím.

Mňamózní rozhodnutí - úspěch!

22. september 2013 at 21:20 | Veru |  Deníček?
Taneční číslo 3 - opáčko předchozích tanců a čtyři nové. Tentokrát to bylo i celkem fajn. Učili nás čaču s otočkou (to žeru, je to hrozně boží :3), blues s otočkou (ne zas tak boží, ale pořád tam je otočka a já otočky ráda!), džajv (to se píše takhle nebo jak sakryš?! To bylo hrozně divný, dozadu doprava doleva... Nemáte ani šanci se na půl vteřiny zastavit.) a anglický valc s podivnýma polovičnýma otočkama (to nebyly normální otočky, to byly takový hrozně velký otočky, který se nedaly zvládnout! Zvlášť když tancujete s klukem, který měří něco přes metr devadesát...). Každopádně ta čača je prostě super!

Next articles