Krev Světla*6.díl

28. december 2012 at 20:17 | Veru
Elizabeth je obyčejná dvaadvacetiletá dívka. Na univerzitě studuje botaniku a o víkendu si přivydělává roznášením letáků. Už od svých šestnácti let navštěvuje terapeuta, protože když byla mladší, mívala občas noční můry, kvůli kterým se bála večer usnout. Když začala chodit i k psychiatričce, která jí předepsala léky, zlé sny už se jí nezdály. Přesto chodí jednou za dva týdny za svým terapeutem, protože má strach, aby se jí můry nevrátily.


Pondělí

Když se Emily s radostným výskáním po dvou dlouhých hodinách konečně rozloučila, Elizabeth se svalila na pohovku a s vyjeveným výrazem ve tváři si přehrávala celé odpoledne strávené v přítomnosti někoho, kdo jednoduše nemohl být Emily. Dojedla pár gumídků, kteří opuštěně zůstali v misce a sedla si k počítači. Doufala, že jí Dr. Parker nemá za zlé, že mu napsala o přesunutí terapie. Naštěstí e-mail obsahoval jen pár vět o dalším volném termínu a popřání hezkého dne. Elizabeth si oddychla a začala se připravovat do školy, když se dvakrát krátce rozdrnčel zvonek. Joel? pomyslela si Eliz a šla otevřít dveře. Bylo jí to trochu divné, Joel sice zvoní dvakrát krátce, ale proč by chodil k Elizabeth, když tu není Annie? Otevřela dveře a Joel okamžitě vtrhnul do bytu. Bez pozdravu (přestože na každého hulákal už od výtahu), bez dovolení o vstup (ačkoli se ptal vždy, když vcházel ke komukoliv do bytu) a bez očištění bot (které měl od bláta). "Je tu Annie?" zeptal se nervózně Joel a začal přecházet po chodbě a nakukovat do všech místností.
"Ahoj Joele," začala Eliz, aby ho nenápadně upozornila na jeho podivné chování, "ne, není tady. Proč, měla by?"
"No a...a nevolala ti třeba? Nebo nenapsala, nenechala nějaký vzkaz'? Prosím tě, řekni, že jo!" vyptával se Joel a Elizabeth si všimla, že má úplně skleněné oči. Zavřela dveře a nabídla Joelovi místo v křesle. Když se Joel na křeslo bezmocně sesypal, nedokázal udržet slzy a začal plakat.
"Joeli, co se děje? Trochu mě děsíš.." řekla Eliz s obavami v hlase a podala mu balíček kapesníků.
"Ceký víkend jsem jí neviděl. Naposledy v pátek, jak jste odešly, aby jste měly klid. Prosím, řekni, že víš, kde je, a že je v pořádku!"
"Počkej, ona ti nepsala? Celý víkend byla tady, cpaly jsme se sušenkama a kofolou. Včera kolem poledne odešla, protože ses po ní sháněl. To mi chceš říct, že nepřišla domů?!" zeptala se Elizabeth a naskočila jí husí kůže.
"Jo, to přesně ti tady už celkem dlouho naznačuju! Prosím tě Eliz, pomoz mi ji najít! Už jsem volal i na policii, ale tam mi řekli, že mám nejdřív zkusit, jestli není u rodinných příslušníků nebo u přátel a já jsem už všechny obvolal a-a-a ona u nikoho není! Annie není taková, zavolala by mi, kdyby někam jela, vždyť ji znám! Eliz, prosím tě, zařvi na mě 'Překvapení!' a otevři nějaký skrytý dveře, za kterýma bude stát Annie, protože já už to nevydržim! Ať je to prostě jenom blbej vtip!" křičel Joel a v zoufalství se svezl z křesla na podlahu. Od slz měl úplně mokré tváře a pořád vzlykal a v beznaději si rval vlasy.
"Joeli, uklidni se, dýchej. I kdybych teď zavolala na policii místo tebe, stejně mi řeknou, že musí být nezvěstná aspoň dva dny!"
"Nezvěstná?! To už nikdy neříkej!" vyjel Joel a vydrápal se zpátky na křeslo, "Zavolej na tu policii!"
"Dobře, zavolám tam, ty se prosím uklidni!" souhlasila Elizabeth a začala hledat telefon. Joel si sundal boty a donesl je do předsíně, kde si sundal i bundu a šálu. "Už mám mobil," oznámila Eliz a vytočila číslo na policii.
"Dobrý den, tady státní policie, co si přejete?" ozvalo se z telefonu.
"Dobrý den, jmenuju se Elizabeth Wrightová a chtěla bych... No, moje přítelkyně se asi ztratila, od včerejšího poledne o ní nikdo nic neví. Už jsem volala všem z rodiny i kamarádům a u nikoho není! Jmenuje se Anna Johnsonová a..."
"Sice byste měla volat až po čtyřiceti osmi hodinách," přerušil ji hlas v telefonu, "ale nejste první, kdo nám volal ohledně této dívky. Mohla byste mi popsat, jak vaše kamarádka vypadá?"
"Jistě, je asi 167 centimetrů vysoká a trošku zakulatěná, ne moc. Má dlouhé hnědé vlnité vlasy a modré oči. Naposledy na sobě měla džíny, červený svetr a černý kabát. Ještě něco?" zeptala se Elizabeth. Joel se přestal klepat a pookřál, když slyšel, že policie je ochotná pomoci, ačkoli Annie není pryč celé dva dny.
"Ne, tohle bude stačit. Budeme dělat, co je v našich silách. Nashledanou," rozloučil se hlas a položil sluchátko dříve než Elizabeth stačila poděkovat. Snažila se před Joelem působit silně a klidně, aby ho alespoň trochu ukonejšila, ale uvnitř se klepala hrůzou a krve by se v ní nedořezali.
"No? Co říkali?!" naléhal Joel.
"Že udělají co bude v jejich silách. Stejně si myslím, že se jenom někde zasekla a zapomněla na čas," odpověděla Eliz, přestože doopravdy si nic takového nemyslela. Annie vždycky napsala nebo zavolala, a i kdyby se někde jen zdržela, napsala by zprávu a omlouvala by se dobrou hodinu.
Po dlouhém večeru plném vzájemného uklidňování, pití teplého bylinkového čaje a přesvědčování, že se Anně nic nestalo, Joel usnul v křesle. Elizabeth ho jen přikryla dekou a nechala ho spát. Hrnky od čaje donesla do kuchyně a dala je do dřezu. Potom se převlékla do pyžama s ovečkami a šla si lehnout do postele.

Úterý

Když Elizabeth ráno vzbudilo otravné pípání budíku, byla ještě tma. To vstávání mě jednou zabije, pomyslela si. Vstala, udělala si alespoň culík, protože vlasy ji trčely do všech stran, a šla se podívat na Joela. V obývacím pokoji ale nikdo nebyl, jen na konferenčním stolku byl narychlo načrtlý vzkaz od Joela, na kterém stálo "Díky, že jsi mě tu nechala, ale už musím jít. Kdyby se někdo ozval, zavolám ti. J." Elizabeth si zkontrolovala mobil, jestli jí někdo nepsal nebo nevolal. Nikdo. Začaly jí napadat různé myšlenky, jako co všechno se Annie mohlo stát, kdo jí kam odtáhl spoutanou lanem pro horolezce. Oklepala se a okřikla sama sebe, aby na takové věci vůbec nemyslela, vzala si oblečení ze skříně a šla se do koupelny osprchovat. Chtěla ze sebe smýt všechno to trápení z předchozího dne, ale moc nevěřila, že jí v tom pomůže pěna ze sprchového gelu a šampónu.
Po hodině sprchování, mytí vlasů a následného sušení, čištění zubů a namalování se, si Elizabeth šla připravit snídani. Ačkoli normálně nesnídala vůbec, den předtím nesnědla odpoledne nic víc než pár gumových medvídků, které přinesla Emily, tudíž byla dost hladová. Z lednice vyštrachala bílý jogurt a v duchu poděkovala své mamce, že jí udělala velký nákup, takže ve špajzu měla spoustu druhů müsli - od jahodových přes oříškové až po čokoládové. Po dlouhém rozhodování si Eliz nakonec vybrala čokoládové, nasypala ho do jogurtu a snědla, zatímco se připravovala do školy.
Když byla na odchodu, mezi dveřmi se jen ohlédla a trochu naštvaně zakroutila hlavou při pohledu na šlápoty od bahna, které půjdou hodně špatně umýt, jestli vůbec. Zároveň se ale zarmoutila při vzpomínce, proč vlastně ty šlápoty vznikly. Annie se asi ztratila a teď je další den. Každou vteřinou může být dál anebo se jí mohlo něco stát. Elizabeth zamkla dveře a s hlavou plnou starostí vyrazila do školy.

Středa

Přestože se Elizabeth celou středu těšila na schůzku s Chrisem, obavy o Annie byly silnější. Ve čtvrt na čtyři stála před šatníkem s rukama v bok a nevěděla, co si má obléct. Kéž by tu byla Annie, pomyslela si Eliz a opět ji přepadly černé myšlenky. Začala váhat, jestli by vůbec měla jít na tu schůzku, ale potom si představila, co by jí na to řekla Annie: "To snad nemyslíš vážně!? Na to rande půjdeš, i kdybych tě tam měla dokopat!" Eliz se pousmála a ze skříně vytáhla své jediné starorůžové hladké pletené šaty. K nim našla béžové teplé punčocháče a při vzpomínce na Chrise si připravila šátek, aby (jak jí sám radil) nezmrzla. Oblékla se, přichystala si kabelku a boty a o půl čtvrté vyšla z bytu.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Malá Miki Malá Miki | Web | 1. january 2013 at 20:21 | React

jéj, pyžamo s ovečkami! :D
Annie je fajn, ať se jí nic nestane t_t

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement