Návrat

12. july 2014 at 0:50 | Veru |  Tvorba
Mohla bych sem hodit nějakou tu ff, co? Tu máte crossover Harryho Pottera a Doctora. Warning: Doomsday, pairing, možná trochu nsfw.


"Ne! Nehodlám tě znovu ztratit!" křičela Rose se slzami v očích, když Doctora vsávala díra v časoprostoru, která nevyhnutelně vedla do jiného vesmíru. Doctor se držel Rose, která byla zapřená o stěnu. Kdo mohl tušit, že se z ničeho nic objeví trhlina právě u jejich domu? Vír vcucnul okno, ale zeď byla dost pevná, aby udržela Rose. Doctor visel ve vzduchu a věděl, že nemá žádnou šanci. Omluvně se podíval na svou manželku, v obličeji se mu leskl strach. Rose se ho stále držela, ale stejně jako on pochopila, že proti tomu nic nezmůže.
"Rose Tylerová,.." vydechl těsně předtím, než ho trhlina stáhla do jiného světa. Vír se za ním uzavřel, aby dal najevo, že Doctor je nenávratně pryč.
"Ne, ne, ne!" vřískala Rose a zhroutila se na zem. Slzy se jí hrnuly po tvářích a ona bušila pěstmi do země. Znovu ho ztratila.



Na louce kdesi ve Velké Británii se s hlasitým hvízdáním objevila modrá policejní budka. Dveře se otevřely a z budky vykoukla Doctorova hlava. Široce se usmál, když zjistil, že si nespletl místo. Vyšel na louku a zamkl dveře. Rozhlédl se kolem a zamířil k velkému hradu, který se tyčil nedaleko od místa přistání budky. O té budově slyšel už hodně - je to škola, do které chodí mimořádně nadané děti. Ne nadané na běžné věci. Nadané na věci mimo chápání. Říkali tomu magie, kouzla a Doctor byl prostě zvědavý. Cestou na hrad si z kabátu vytáhl psychopapír. Když došel k hlavnímu vchodu, zkusil otevřít. Po několika marných pokusech vyndal z kapsy saka sonický šroubovák a namířil ho na bránu. Ta se nehlučně pootevřela a Doctor se zářivě usmál, když vstoupil dovnitř. Šroubovákem vchod zase uzamkl a strčil ho zpět do saka. S rukama v kapsách se vydal na okružní jízdu po hradu. Nikde nikdo nebyl a za to byl Doctor vděčný. Prohlížel si architekturu, výhledy z oken i krásné obrazy. Zdálo se mu to, nebo se opravdu hýbaly? Dokonce to vypadalo, že ho postavy na nich pozorují. Pokrčil rameny a pokračoval po chodbách. Z ničeho nic se zazvonilo a chodby se začaly plnit studenty. Všichni na sobě měli šedé svetry, černé kalhoty nebo sukně a dlouhé černé hábity. Téměř všichni na něho hleděli s úctou, na několika tvářích si všiml i strachu. Nechápavě zakroutil hlavou a dál se prodíral chodbou.
"Ach, tady jste," ozvalo se za Doctorem. Otočil se za hlasem a zastavil se, když zjistil , že ta postarší dáma mluví k němu. Automaticky vytáhnul psychopapír a dal jí ho přečíst.
"Dobrý den, John Smith, z ministerstva," řekl bez nejmenšího náznaku nervozity. Žena se zamračila a jemně naklonila hlavu.
"John Smith? Já vím, jak se jmenujete, pane Skrku. To měl být nějaký test? A to, že jste z ministerstva vím taky, nemusíte mi to připomínat, tak špatnou paměť nemám," opáčila a lehce zatřásla hlavou.
"Ehm, opravdu?" začal Doctor, "No jistě, že se jmenuji... Jak jste to říkala? Skrk? Ano, to jsem já."
"Všude vás hledám, profesor Brumbál by s vámi rád mluvil," pokračovala ta žena a nevšímala si Doctorova výpadku. Bez dalších řečí mu pokynula, aby jí následoval. Doctor šel bez protestů za ní a cestou přemýšlel, jestli někdy slyšel o někom jménem Skrk. Pokrčil rameny a psychopapír schoval do kabátu, vypadalo to, že už ho nebude potřebovat. Společně došli k velkému kamennému orlovi, kde se ta dáma zastavila. Přistoupila k soše a Doctor se postavil vedle ní.
"Jablečný koláč," pronesla a orel ze začal otáčet a vstoupat vzhůru. Z podlahy se objevily schody, na které bez váhání žena vkročila. Doctor se rozzářil a s nadšením se postavil za ní. Po chvíli stoupání se schody zastavily a Doctor se ocitl před masivními dřevěnými dveřmi. Usoudil, že tohle je pracovna profesora Brumbála. Žena zaklepala a mocný hlas je pozval dál.
"Pane profesore, už jsem ho našla," začala a ukázala na Doctora.
"Děkuji, Minervo. Abych nezapomněl, mám tu pro vás několik dopisů. Vaše sova se zase spletla. Tady, pro profesorku McGonagallovou," řekl a s úsměvem jí podal hromádku dopisů.
"Už zase? Měla bych si pořídit novou sovu, tahle už je asi stará," podotkla profesorka McGonagallová. "Děkuji, Albusi. No, nechám vás tu o samotě." Vlídně se usmála a odešla zpět ke kamennému orlovi. Doctor se cítil nesvůj, ruce měl v kapsách a doufal, že nepřijde nic hrozného. Aby to celé urychlil, začal mluvit první.
"Takže, ehm... O čem jste se mnou chtěl mluvit, Brumbále?" Teprve až teď se na něj ředitel školy pořádně podíval.
"Vy jste se převlékl? No, každopádně, chtěl jsem se vás zeptat, jak to vypadá s těmi příspěvky, o které jsme žádali. Škola má letos méně studentů a bohužel je to znát. Nezbývají nám peníze na provoz famfrpálového hřiště, což - jak jistě chápete - je velmi nepříjemná situace," vysvětlil profesor a smutně se pousmál. Doctor zrovna otevřel pusu, aby odpověděl nějak neutrálně, když se ozvalo zaklepání na dveře.
"Vstupte!" zahalekal Brumbál a otočil se k nově příchozímu.
"Pane profesore, slyšel jsem, že mě sháníte," řekl muž, který vstoupil do pracovny. Doctor se na něj podíval a ztuhl. Brumbál se zamračil.
"Pane Skrku, toto chování jsem od vás opravdu nečekal. Takováhle kouzla provádí nezbedná děcka, ale vy? Buďte tak laskav a zruště do rozdvojovací kouzlo." Před Doctorem stála jeho přesná kopie, jen lépe oblečená a s ulízlými vlasy. Jeho dvojče na něj zíralo stejně jako Doctor na něj. Krve by se v nich nedořezal.
"Pane profesore, samozřejmě ho zruším, jen bych to rád udělal na chodbě, abyste tu neměl nepořádek," odvětil pravý pan Skrk. "Ty, ven. Hned." Poručil ten muž Doctorovi a sám vyšel zpět před dveře. Doctor stál jako přimrazený, ale něco v mužových očích (snad poznání?) ho donutilo se rozhýbat a vyjít za ním na chodbu. Zavřel za sebou dveře a zíral tomu člověku do obličeje. Ten si ho prohlédl a rozzářil se.
"Jsi to ty! To oblečení, vlasy, všechno! Pane bože, ty tu vážně stojíš, to je neuvěřitelné," zavýskal a objal své dvojče. Doctor jen stál, ve tváři nechápavý výraz. Když se od něj ten muž zase odtáhl, byl stále nadšený. Na chvíli se zamyslel a poté mu potichu řekl: "Hele, já to teď zajdu vyřídit, ty tu počkej, potom ti všechno vysvětlím." Doctor jen lehce kývnul a nechal toho druhého odejít. Horečnatě přemýšlel, kdo by to mohl být a proč je tak šťastný, že ho vidí. Napadala ho jen jedna možnost, ale tu rychle vypudil z hlavy, protože zkrátka nebyla možná.
"Jistě, pane profesore. Nashledanou!" zahlaholil Skrk a přistoupil k Doctorovi. Zvedl předloktí a vyzval ho, aby se ho chytil. Doctor neměl na vybranou a chtěl vědět, co je ten muž zač. Položil svou ruku na jeho a najednou se začalo vše točit.
Když se vše zastavilo, stáli u jezera. Mezi stromy byl vidět hrad. Doctor prudce oddechoval a svalil se na zem. Jeho dvojče si sedlo k němu a pyšně si vyhrnulo rukáv.
"Oni tomu říkají přemisťování, já manipulátor časového víru. Každý máme své způsoby," zakřenil se ten muž a pozoroval Doctora. Když uviděl náramek na jeho paži, vytřeštil oči.
"Kdo ksakru jsi?! A jestli jsi ten, kdo si myslím, že jsi, jak jsi se sem kruci dostal?!" začal Doctor zvýšeným hlasem.
"Doctore," oslovilo ho dvojče, "jsem to já. Já pořádně nevím, co se stalo. Najednou se objevila trhlina a vtáhla mě dovnitř. Jsem ty. Tvá kopie, co zůstala s Rose." Hlas se mu zlomil, když řekl její jméno. Oči se mu zaleskly slzami. Doctor už vypadal lépe, tvářil se méně nechápavě. Při zmínce o Rose zavřel bolestně oči. Vzpomínal si, jak moc ji miloval.
"Takže ty jsi má metakrize," řekl Doctor. Nebyla to otázka, jen si to urovnával v hlavě. "Ta, co zůstala v paralelním vesmíru s ní. Jak se tam mohla objevit trhlina v časoprostoru? To je přeci nemožné."
"Vysoce nepravděpodobné."
"Přece se tam nemohla jen tak ukázat," pokračoval Doctor, jako kdyby jeho poznámku neslyšel.
"Prostě tam byla. Vtáhla okno, pár dalších věcí, mě a potom se zavřela. Já se objevil ve středu Londýna a musel jsem se přizpůsobit. Už tu žiju tři roky. Díky tvým znalostem," zastavil se a ukázal na manipulátor časového víru,"jsem poupravil pár záznamů a stal se ze mě ztracený syn ministra kouzel Bartyho Skrka. Barty Skrk junior, těší mě."
"Tři roky? A nenašel jsi nic, co by ti mohlo pomoct dostat se zpátky?" zeptal se Doctor.
"Vůbec nic. Narazil jsem tu na pár přátelských mimozemšťanů, ale nikdo z nich mi nemohl pomoct," odpovědělo dvojče. Celé odpoledne strávili u jezera, mluvili o výskytu děr v časoprostoru, o svých životech, o Rose. Teprve až k večeru, když se začalo stmívat si uvědomili, jak dlouho seděli u hradu. Zvedli se a šli pro TARDIS. Cestou se nepřestávali bavit o všem možném. Doctor si uvědomil, že už dlouho si s někým takhle nepopovídal. Tak otevřeně, přirozeně. Usmál se na své dvojče.
"Jsem rád, že tě vidím," řekl Doctor. Druhý Doctor se na něj podíval s něžností v očích.
"Já taky, Doctore. Já taky." Vstoupili do modré policejní budky a zavřeli dveře. Budka zmizela z louky.

TARDIS se objevila v menší uličce uprostřed Londýna. Nejdřív z budky vyšel Barty s úsměvem od ucha k uchu. Těsně za ním vylezl Doctor a zamkl. Spokojeně se díval na své druhé já.
"Támhle," ukázalo Doctorovo dvojče ke dveřím kousek od TARDIS, "tam bydlím." Dům byl řadový, tvořený červenými cihlami. Měl dřevěná okna a celkově vypadal starší než ty okolo. Vydal se k domu a Doctor šel ochotně za ním. Líbilo se mu trávit čas se svou kopií, nemusel nic skrývat ani se přetvařovat. Druhý Doctor odemkl dveře, vstoupil dovnitř a rozsvítil. Počkal, až vejde i Doctor a zavřel. Interiér byl laděný do neutrální hnědé barvy. Krémový koberec byl už omšelý, stejně jako závěsy a záclony na oknech. Nábytek byl viditelně zničený, poškrábaný. Na zdech viselo několik ručně malovaných obrazů. Na všech byla vyobrazená Rose. Doplňky tu nebyly téměř žádné a květin tu bylo jen pár. Bylo to tak obyčejné, až by se to dalo označit za nudné, přesto to mělo neuvěřitelné kouzlo. Zvlášť pro Doctora, protože přesně takhle si představoval svůj případný byt. Pousmál se tomu.
"Máš to tu pěkné," pochválil Doctor dům a vešel do obývacího pokoje. Sundal si kabát a přehodil ho přes opěradlo pohovky. Barty šel za ním a stejně jako Doctor si svlékl kabát a položil ho na křeslo.
"Děkuju. Dáš si něco? Nemáš hlad?" zeptal se Doctora.
"Nějakou vodu, prosím." Dvojče odešlo do kuchyně nalít pití, Doctor se posadil na pohovku a zapnul televizi. Přepínal kanály, když před něj jeho kopie postavila velkou sklenici minerálky.
"Díky. Takže, co budeme dělat? V televizi nic nedávají," řekl Doctor a napil se vody. Druhý Doctor se zamyslel a přešel k televizi. Klekl si a otevřel skříňku, která byla plná filmů.
"V televizi sice nic nedávají, ale můžeme si pustit DVD," navrhl s úsměvem. Doctor spokojeně přikývl a přešel ke skříni. Začal se v ní přehrabovat a po chvíli vytáhl několik filmů. Jeden z nich pustil a oba si šli sednout na pohovku. Sledovali film, bavili se o všem, co je napadlo. Po několika hodinách přestali vnímat televizi. Přestali vnímat vše kromě toho druhého.
"Máš na tváři nějaký drobek," informoval Bartyho Doctor. Dvojče zvedlo ruku, aby si drobek smetlo z obličeje, ale Doctor byl rychlejší. Pousmál se, když se jejich ruce dotkly. Takhle dobře mu velmi dlouhou dobu nebylo. Cítil se šťastný. A proto se bez váhání naklonil k druhému Doctorovi a něžně, ale silně přitiskl své rty na jeho. Po vteřině si uvědomil, co udělal, ale nelitoval toho. Spíše čekal, že se Barty odtáhne. Ten mu však vjel prsty do vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě. Doctor se usmál a líbal ho naléhavěji, jako kdyby na to čekal celý svůj dlouhý život. Druhý Doctor mu polibek oplácel, rukama ho rozcuchával ještě víc, než byl doteď, hladil mu záda a držel si ho co nejblíže u sebe. Doctor se na vteřinku odtáhl, aby si sundal sako. Odhodil ho na zem, zatímco druhý Doctor si povoloval kravatu. Vzájemně si na vteřinu pohlédli do očí, než se k sobě znovu přitiskli. Zamířili do ložnice, v žáru vášně si nevšímali, kudy jdou a naráželi do nábytku. Cestou skopávali boty i jiné části oblečení. Dopotáceli se do ložnice a zabouchli za sebou dveře. Televize zůstala puštěná.

Ráno Doctora vzbudila vůně vajíček. Usmál se a otevřel oči. Vstal z postele a začal hledat své obleční. Mile ho překvapilo, že ho nemusí shánět po celém domě, protože leželo složené na židli vedle postele. Oblékl se a zamířil do koupelny, kde si opláchl obličej a učesal vlasy. Poté zamířil do kuchyně. Když uviděl Bartyho, jak stojí u sporáku a dělá omeletu, opřel se o futra dveří a s úsměvem na tváři ho pozoroval. Po chvilce se k druhému Doctorovi potichu přiblížil a objal ho kolem pasu. Dal mu pusu na tvář a posadil se ke stolu. Druhý Doctor přinesl dva talíře se snídaní, jeden mu podal a posadil se naproti Doctorovi. Nemuseli mluvit, stačilo, že se na sebe dívali.
 

3 people judged this article.

Comments

1 Katlyn Katlyn | Web | 5. august 2014 at 19:47 | React

Musím říct, že jsem ještě mnoho českých povídek na Doctora nečetla, ani nenašla. A proto se ani nikdo divit nemusí, že jsem na ni hned s chutí vrhla. A to že je to ještě crossover s HP neuškodilo ani trochu.
Jinak abych se taky vyjádřila k povídce. Skvělá. Zamilovala jsem si ji. Tentoo jako Barty Skrk jr. je naprosto báječný.
Doufám, že ještě napíšeš nějakou DW povídku, protože bych si ji hned ráda přečetla.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama