Tvorba

Sněhové vločky

12. july 2014 at 0:51 | Veru
Sherlock zrovna připěvňoval barevná vánoční světélka, která zase spadla z bohatě ozdobeného stromku, když se od hlavních dveří ozval zvuk klíčů. Narychlo ozdoby přehodil přes stromeček a s úsměvem na tváři se rozběhl ke dveřím.
"Promiň, že jdu pozdě. Musel jsem operovat. Neuvěříš, co..." zbytek věty už John nedořekl. Sherlock se na něj vrhnul a nedočkavě ho políbil. John nijak neprotestoval, po chvíli se ale odtáhnul a zadíval se Sherlockovi do očí.
"Veselé Vánoce," řekl John. Sherlock celý jen zářil a bez odpovědi Johna za ruku vytáhnul do schodů až do obývacího pokoje. John jen zalapal po dechu. Zatímco v práci operoval a vyšetřoval pacienty, Sherlock vyzdobil celý byt. Ozdobil stromek, na okna pověsil malé sněhuláčky, lebce na krbu dokonce nasadil vánoční čepici. Celou atmosféru doplňovaly svíčky a sníh, který osvětlený pouličními lampami padal za okny. John si všiml, že pod stromkem leží několik balíčků a zmateně se kouknul na Sherlocka.
"Dárky? Ty se přece dávají až ráno."
"Nechce se mi čekat," pokrčil Sherlock rameny.
John se pousmál a kývnul hlavou, zatímco si sedal do křesla. Sherlockovi v očích tančily hvězdičky, jak se sehnul pro jeden z krásně zabalených dárků a podal ho Johnovi.
"Pro mě?" zeptal se John, "to jsi nemusel."
Sherlock beze slova čekal, až John balíček rozbalí. Ten se trochu uchechtnul Sherlokově výrazu a z dárku strhnul červený papír s malými hvězdičkami. Sherlock se nedočkavě pohupoval na patách, když John vzal do rukou béžový svetr s kulatým výstřihem.
"Líbí?" zeptal se Sherlock a začervenal se. John se zvedl z křesla a Sherlocka políbil.
"Je krásný."

Návrat

12. july 2014 at 0:50 | Veru
Mohla bych sem hodit nějakou tu ff, co? Tu máte crossover Harryho Pottera a Doctora. Warning: Doomsday, pairing, možná trochu nsfw.


"Ne! Nehodlám tě znovu ztratit!" křičela Rose se slzami v očích, když Doctora vsávala díra v časoprostoru, která nevyhnutelně vedla do jiného vesmíru. Doctor se držel Rose, která byla zapřená o stěnu. Kdo mohl tušit, že se z ničeho nic objeví trhlina právě u jejich domu? Vír vcucnul okno, ale zeď byla dost pevná, aby udržela Rose. Doctor visel ve vzduchu a věděl, že nemá žádnou šanci. Omluvně se podíval na svou manželku, v obličeji se mu leskl strach. Rose se ho stále držela, ale stejně jako on pochopila, že proti tomu nic nezmůže.
"Rose Tylerová,.." vydechl těsně předtím, než ho trhlina stáhla do jiného světa. Vír se za ním uzavřel, aby dal najevo, že Doctor je nenávratně pryč.
"Ne, ne, ne!" vřískala Rose a zhroutila se na zem. Slzy se jí hrnuly po tvářích a ona bušila pěstmi do země. Znovu ho ztratila.

Strom démonů

10. april 2014 at 20:23 | Veru
Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem sem pořád ještě nedala svou slohovku z minulého pololetí. (Nebo dala? *Zmateně projíždí archiv.*) Vážně nedala. (Vážně ne? *Znovu projíždí archiv včetně jednotlivých článků a tváří se jako lachtan, po kterém někdo chce vyřešit kvadratickou rovnici.*) Tentokrát přísahám, že doopravdy ne. A kdyby přece jen jo, přijměte prosím mou omluvu.
Mělo to být vypravování a měli jsme na výběr z pěti témat, ale pamatuju si jenom to svoje - "... facka ho stále pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu." Ten příběh měl končit touhle větou, což pro mě nebylo zrovna nejlehčí, vzhledem k tomu, že na konci je závěr a podle mě ta věta je taková moc... dějová na to, aby se dala dát na konec. Chápete mě, že jo?

Studie rukou (asi?)

5. february 2014 at 21:46 | Veru
Když se podívám na obrázky na Googlu, mám ještě hodně daleko do pořádných kreseb. Každopádně ruce jsou jedna z nejtěžších věcí na nakreslení, takže mám celkem radost, vzhledem k tomu, že vždycky předtím jsem je nějak radši zakryla, aby nebyly vidět :D



Instinkt

5. january 2014 at 18:56 | Veru
Mívala jsem zrcadlo. Nevím, kde jsem ho vzala, jestli koupila nebo mi bylo darováno. Bylo to obyčejné velké zrcadlo tvaru obdélníku v béžovém hranatém rámu. Nebylo na něm nic zvláštního, přesto mi několik let nahánělo hrůzu. Vždycky jsem měla pocit, že to není jen zrcadlo, ale jakási brána do jiného, temného světa. Nikdy jsem ho nikam nepověsila a místo toho jsem ho uložila pod postel. Tím jsem to něco žijící uvnitř ale jen rozzuřila.
V březnu roku 2011 jsem dělala velký jarní úklid zahrnující i přebrání starých krabic pod postelí. Narazila jsem na zapomenuté zrcadlo, špatný pocit z předmětu jsem nevnímala. V zápalu energie jsem zrcadlo vytáhla a přibila na zeď naproti posteli. Stejně jsem tam nějaké potřebovala, abych při oblékání nemusela chodit až na chodbu. Večer jsem dokončila veškerý úklid a šla si spokojeně lehnout do postele.
Z nějakého důvodu jsem se každou noc okolo druhé hodiny ranní budila a jinak tomu nebylo ani tehdy. Posadila jsem se na posteli a unaveně jsem prohlédla pokoj. Pohled se mi zastavil na zrcadle. Uprostřed byl obličej odporné bytosti. Měla černé oči, ústa zkroucená v řevu a vlasy rozježené na všechny strany. Začala jsem ječet, ale bytost se ani nehnula. Naopak to vypadalo, že čekala až se uklidním. Ovládla jsem své zděšení a naklonila se k zrcadlu. "Kdo jsi? Co chceš?" zeptala jsem se strnule. Stvoření prudce naklonilo hlavu a povrch zrcadla začal praskat.
"Tebe," odpovědělo to chraplavým nechutným hlasem. Najednou vystrčilo ruku skrz sklo a stáhlo mě do hlubin temna.

Noční můra ve světle

20. december 2013 at 0:12 | Veru
V noci se mi zdál sen o Doctorovi a já si řekla, že bych to sem mohla hodit. Je to trochu přibarvené a je to jen jedna scéna, tudíž to moc nedává smysl, ale to se vsákne. Dalo by se říct, že Doctor a Rory jsou na planetě, kde lidi (humanoidi?) uctívají/zbožňují světlo. Amy je dejme tomu doma, aby si užila jeden víkend s přáteli. Snová fanfiction.

Vzdor

5. december 2013 at 23:12 | Veru
Od smrti jsem čekala spoustu věcí. Tmu, světlo, horko, chlad, nic i všechno. Stalo se to před týdnem. Aspoň myslím, že to byl týden, čas se teď dost špatně určuje. Šla jsem po ulici, v ruce jsem nesla tašku s nákupem a mířila jsem domů. Bylo to kolem půl sedmé odpoledne, venku už byla tma. Mohly být tak tři stupně nad nulou a k tomu ještě foukal ostrý ledový vítr. Veškeré zvuky se v něm ztrácely, jediné, co jsem slyšela bylo mé prudké oddechování a vlastní myšlenky. Ani nevím, na co jsem myslela, pravděpodobně na své děti. Den potom měla starší dcerka osmé narozeniny. Chtěla jsem ji upéc dort plný čokoládového krému. Když jsem ale uslyšela, jak za mnou někdo běží, otočila jsem se. Pak jsem jen ucítila ostří nože, které se mi zabodlo do břicha. Tašku s nákupem jsem upustila na zem a z ní vypadla čokoláda na vaření. Instinktivně jsem přitiskla ruce na ránu a odvážila se podívat. Ruce byly celé od krve, béžový kabát už stihl zrudnout. V očích se mi začaly tvořit slzy, když jsem pohlédla na svého vraha. Tomu, co jsem uviděla jsem nemohla uvěřit, na druhou stranu to nebylo tak nepravděpodobné. Nad mým bratrem zvítězila ona druhá osoba žijící v jeho mysli. Nebyla to jeho vina. V posledních vteřinách jsem se na něj usmála. Byl to můj bratr, nemohla jsem ho nenávidět. Najednou mi byla ještě větší zima, světlo z pouličních lamp začalo pohasínat a já zavřela oči. Skácela jsem se na zem vedle nákupní tašky. Pak už si jen pamatuji podivnou změť zvuků a myšlenek.
Od smrti jsem čekala spoustu věcí. Tmu, světlo, horko, chlad, nic i všechno Ale to, že budu hostem na svém vlastním pohřbu jako nehmotná bytost stojící mlčky opodál, to jsem opravdu nepředpokládala.

Haiku

24. october 2013 at 0:11 | Veru
Slíbila jsem haiku z prvního semináře Tvůrčího psaní, takže tady je! Ne, nemá to co dělat s přírodou nebo něčím typicky haikuovským, ale řekla bych, že se mi to celkem i povedlo.
Btw. Ano, jsem velice morbidní člověk :D
2Btw. Originální nadpis, že?

Den 2. - oblíbené zvíře

16. september 2013 at 23:34 | Veru
Zase opět berte prosím s rezervou barvy a ten podivně modrý odér, který se vznáší kolem. To přisluhuju nepovedenému zásahu v grafickém editoru. Snažila jsem se zvýraznit barvy, což se i celkem povedlo. Také se omlouvám za tvar, neumím kreslit kočky a morčata (ano, je to morče :D) se kreslí ještě hůř, protože při nepovedeném tahu vypadá jako krtek...
Nedá se říct, že mám ráda jen jedno zvíře, je jich celá řada (tučňáci, surikaty,...), ale kočky a morčata jednoznačně vedou :]

Den 1. - sama sebe

15. september 2013 at 19:50 | Veru
Předem se omlouvám za nevýrazné barvy a podobně, malovala jsem to progreskami a s těmi se jak známo těžko udělá jednotná plocha. Ten skener to ještě podtrhuje, takže to berte s rezervou.
Na papíře to je daleko víc vidět - ten svetr je sice modrý, ale má zelený nádech. V H&M jsem si nedávno koupila dlouhatánský zeleno-modrý svetr a je na tohle počasí naprosto dokonalý! Ňuch!
Na podzim samozřejmě dávám přednost džínám před šaty, přece jen mi je vždycky hrozná zima. Možná jsem mohla namalovat jiné. Mám ještě zelené a hnědé. Aspoň by to nevypadalo tak jednotvárně :/
Co se bot týče, teď jsem si sice zvykla na obyčejné plátěné tenisky, ale stejně jsou nějaké ty baleríny a boty na klínu na podzim a zimu moje nejoblíbenější boty.
Ta věc v levé ruce je samozřejmě můj fleret. Můj milovaný fleret :** (Ne, neumím malovat ruce :D)
Medvídek tam je proto, že jsem stále tak trochu dítě a nestydím se za to. Jak mi jednou do památníku napsala mamča: "Nepospíchej do světa dospělých, vezme ti to, co máš jen jednou v životě - bezstarostné dětství."

Bez vzduchu

30. may 2013 at 23:58 | Veru
Myslím, že to nikdy nepřejde. Ta bolest je ukrutná, k nevydržení. Zavírám oči a vzpomínám na svou rodinu. Na manžela, jak stojí u sporáku a snaží se uvařit oběd. Na naše první setkání. Stalo se to v obchodě s potravinami, když mi nešikovně upadla síťka s pomeranči. Podal mi je a já propadla kouzlu jeho modrých hlubokých očí. Pousmívám se. Vybavuje se mi vzpomínka na ten nejkouzelnější večer v životě. Požádal mě o ruku a já jsem nebyla schopná říct ani slovo. Jen jsem se smála a plakala radostí. O necelé dva roky později jsem porodila dvojčátka. Vzpomínám si na naše krásné holčičky. Jsou moc chytré a rozumné, zvládnou to. Je jim sedm let, vyrovnají se s tím. Musí. Nadechnu se a bolest se zdvojnásobí. Už to nebude dlouho trvat. Už jen pár sekund... Je mi zima. Čím dál větší. Klepu se a přitom se nemůžu pohnout. V mysli se přesunu ke svým rodičům. Poskytli mi báječné dětství a spoustu rad do života. Uchechtnu se. Život je tak pomíjivý, v jednu chvíli ho máte pevně v rukou a o pár minut později cítíte, jak vám uniká dál a dál, až za hranice dosažitelného. Bolest se znovu zhorší a já se proklínám, že jsem jim dost nepoděkovala. Přestávám cítit ruce a nohy. Vypadá to, že padám. Bolí to, hrozně moc. Přátelé budou zničení, ale já jim věřím. A oni to vědí. Otvírám oči, ale nic nevidím, jen tmu. Už necítím nic kromě té příšerné bolesti a svých myšlenek. Je to tady. Umírám. Nevím, jak se to stalo, jak jsem se tady vzala. Pamatuji si jen ránu do hlavy a pak bolest v hrudi. Teď už je to stejně jedno. Poslední vzpomínka patří manželovi. Dnes jsem mu dávala pusu na rozloučenou. Slibovala jsem, že přijdu brzy. Hladina se uzavírá a dává mi najevo, že mě už nepustí ven. Jsem sama. Naposledy se zadívám nahoru a vidím matné mihotající se světlo. Naději, která se vzdaluje každou milisekundou. Protože já padám. Dál do hlubin oceánu.

Fyzička nebo "psychička"?

27. may 2013 at 23:11 | Veru
Jak jsem slíbila, dodávám můj rádoby sloh na téma "Je pro člověka důležitější sport nebo umění?". Uznávám, že jsem si mohla trochu víc pohrát se sportovci, a že by se o spoustě věcí dalo dlouze spekulovat, ale když na to máte něco kolem hodiny, protože potom to už musíte přepisovat na spešl papír, tak to pořádně nejde...

Krev Světla - rozcestník

27. december 2012 at 1:00 | Veru
Elizabeth je obyčejná dvaadvacetiletá dívka. Na univerzitě studuje botaniku a o víkendu si přivydělává roznášením letáků. Už od svých šestnácti let navštěvuje terapeuta, protože když byla mladší, mívala občas noční můry, kvůli kterým se bála večer usnout. Když začala chodit k psychiatričce, která jí předepsala léky, zlé sny už se jí nezdály. Přesto chodí jednou za dva týdny za svým terapeutem, protože má strach, aby se jí můry nevrátily.

Hodina češtiny*2

17. november 2012 at 20:49 | Veru
Ty naše slohový hodiny jsou vážně zajímavý. Ehm, aby bylo jasno...mně sloh&psaní hrozně baví.Minulý týden nám praktikantka rozdala papírky, na nich byla napsaná nějaká pohádka. Teda kousek. Zbytek jsme měli dopsat my. Co se týče děje, šlo o línou Kateřinu, která šla každý den do práce, tam zapíchla motyku do země, zařvala na ní "Motyko, makej!" (nebo něco v tom smyslu) a šla spát. V poledne se probudila, najedla se a zase spala až do večera, pak šla zpět domů, zase se hodně najedla a opět šla spát. Jednou za ní ale šel její manžel, viděl jí, jak spí pod stromem a zbytek jsme měli dopsat my.

Protože prostě Pascal!

6. november 2012 at 22:35 | Veru
Ano, je to jenom blbůstka, ale co :D Když se nudim, vznikají zajímavý věci, to teda jo :D Dvě animace, jej!
Protože Pascal a LP!

Hodina češtiny

2. november 2012 at 23:28 | Veru
Dnes při češtine (sloh) jsme měli nějakou studentku a "probírali" jsme něco jako základy dobrého vyprávění či co to bylo. No každopádně jsme měli napsat krátký text o tom, jak pes Květoslav běží k misce s jídlem za použití krátkých vět, zvolání a otázek, aby to vzbudilo napětí nebo tak. Nechci se vytahovat, ale mám pocit, že se mi to povedlo. Dokonce jsem to chtěla přečíst nahlas, ale ta ženská mě nevybrala :D Znáte to, chcete, abyste byli vyvolaní, ale nechcete se přihlást sami :D Ten text pod perexem jest!

Ehm...Anděl?

2. november 2012 at 21:57 | Veru
Je to sice neuvěřitelný, ale i já občas namaluju něco kloudnýho. Překvapivě to je buď tužkou nebo temperama (barvama mě to baví víc). Tenhle článek (haha) je o ničem, jen jsem sem chtěla dát tuhle podivně oskenovanou "malbu" anděla. No, nevim jak vy, ale já si myslim, že se mi celkem povedla! :D
 
 

Advertisement